Příhoda

Probudil jsem se. Skrz ranní mlhu vykukuji ze staré chatky a jdu k nedalekému rybníku. Ledabyle se umyji a zacházím zpět. Ikdyž je léto, teplo ještě není. Slyším slabě zakokrhat kohouta, cítím les. Ještě chvíli je klid. Ještě chvíli mohu rozjímat. Je mi dobře, tak by to mělo trvat věčně. Jdu si ještě lehnout.

Z chatky vychází druhý. Bere vodu do kbelíku. stojí po kotníky v mělké vodě. Snaží se prohlédnout mlhu. Slezu z postele, koukám oknem ven. Je vidět na rybník. Je tam druhý, stojí ve vodě. V té slabé mlze vidí, co nevidím já. Jde ještě dál, zvedá ruku nad hlavu. Pootevírám okno, snad uvidím lépe. Druhý něco ukazuje, ale komu? A co? A proč? V tom slunce prostupuje skrz mlhu a na okamžik odhaluje několik postav s holemi. Co je to za lidi? Brodí se nehlubokým rybníkem, druhý jim jde naproti. Už jsou skoro u něho. Asi zabloudili a ptají se na cestu. Mají dlouhé vlasy a vousy, okolo pasu mokré kůže. Snad jsem se probudil do jiné doby. Obklopují ho. On se snaží couvat. Celou skupinu na okamžik zahalila mlha. Ztrácím souvislost. Co se stalo? Vidím hlouček jakoby neandrtálců, ale kde je druhý. To snad ne! Rozestupují se a jdou k chatce. Na vodě zbyl jen potápějící se kbelík. Hladina už je jim po kolena. Pomalu se krčím, žádný rychlý pohyb. Co teď? Padám na břicho. Bleskurychle zajíždím pod postel. Chabý úkryt, hlavou mi prolétlo, že se chovám jako pes. Procitám pod tmavou postelí a teď! Asi se mi zastavilo srdce. Určitě mi zčervenaly uši. Okno co jím prostupovalo světlo se zatáhlo a na stínu podlahy je velká rozcuchaná hlava. Víc vidět nechci. Zavírám oči. Ani se nehnu. Rána bum. I přes zavřené oči cítím, že se rozsvítilo. Pootevírám oko, vedle mé hlavy je špinavá a chlupatá noha. Ošklivá chodidla, staré nehty. Cítím nohu a kapky na mých zádech. Ztichly mi i hodinky. Kape z něho voda, na podlaze zůstávají načervenalé louže. Je mi na nic. Nadýchl se a… chce se ohnout. V duchu prosím, ať je smrt rychlá. Představuji si jak mě táhnou ven, svazují, propichují holemi, kamenují do hlavy. (Raději do spánku. Do čela by museli několikrát. Prodělal jsem několik otřesů mozku. Vždy to byla velká rána a já jen otřes) Už se ohnul. Vidím jeho vlasy, zacuchané vousy a bradu. Je konec. Zafuněl. Dál mu to nejde. Pod postelí je tma. Jsem až vzadu. Narovnal se. Uf. Hodinky mi začaly tikat. Au! koušu se do rtu. Dostal jsem holí přes prst u nohy. Pro jistotu zašátral klackem pod postelí. Špinavé nohy popošly. Sedl si na postel. Hek! Ta se pronesla až na moje záda. Po chvíli vstal a špinavé nohy odpleskaly ven.  Zubatá na okamžik přestala kroužit okolo mě. Otočil jsem se na zpocená  záda.

Pod postelí jsem už celou věčnost a ještě jsem neslyšel, že by promluvili jen huhňají a vrčí. Jestli  se tu utáboří, dříve nebo později na mě přijdou. Nemohu se pohnout. Budu-li tu déle já, zdřevěním  a stanu se součástí postele. Musím pryč. Za každou cenu pryč. Počkám až se setmí. Vyskočím druhým oknem ven, proplížím se do lesa a potom úprk. Mám žízeň a hlad. Je mi špatně. Ztrácím pojem o čase. Potřeboval bych si sednout a protáhnout se. Fuj! To přeci není možné. Co tu vůbec dělám? Znám to tu? Nemohu si vzpomenout.

Je podvečer a dlouho jsem nic nezaslechl. Jsou tam ještě nebo ne? I přes velký strach se plazím z pod postele. Ještě  tu jsou. čtyři. Spí nebo se jen tak válí. Teď, musím teď. Něco mi napovídá, že první řešení jsou obyčejně správná. Svlékám si triko a trenky. Okolo pasu starý hadr. Trochu mouru z uhláku. Musím vypadat jako oni. Nakukuji z chaty ven. Slunce zapadá za chatou je příšeří. Opatrně otevřít okno. Soukám se oknem ven. Jen opatrně a tiše. Chybí kousek na zem. Musím převalit zadek ven. Druhá noha. Mezi okapem a chatou je malá skulina. Nikoho nevidím. Tak rychle pryč. Nejdříve se jen tak valím, abych nevzbudil pozornost. Potom přidám, ani se nechci otáčet. Bodání klacíků a kamínků do bosých nohou vynechávám. Jsem v lese. Krčím se za strom poprvé se koukám zpět na chatku. Nic, Nikdo mě neviděl. Mám divný pocit. Takový, že jsem něco přehlédl. Takový, že za mnou asi někdo je. Srdce mi pumpuje. Koukám stejným směrem. Do jedné ruky hlínu, do druhé nahmatávám klacek. Nezbývá nic jiného. musím. Prudká otočka, vhodit hlínu do očí. Čekám velkou postavu, ale ne. Za mnou pračlověk a klečí. Oči vykulené. Aha. Zvedá ruce proti klacku. Do očí hlína, ztrácí rovnováhu. Prásk! Klacek do hlavy, až se mu o hlavu zlomil. Má to doslova na hovno. A pryč. Mastím přes les. Cítím se silnější, ale stále pádím. Možná několik čísel nad zemí.

V dáli vidím velkou lesní cestu. Jsem z toho venku. Ne! Za sebou vidím siluetu neandrtálce. Vrávorá, ale běží rychleji než já. Taková rána přece… (musí to být můj předek). Běží přímo na cestu. Bude tam dříve. Ve zmatku nevím co dál. Už je na cestě. Padám za vyvrácenou borovici. Ticho. Nedá mi to a … Najednou buch. Koukám se na cestu. Obrovská postava odchází z místa činu a  nechává za sebou ležet bezvládného neandrtálce s trnem v hrudi. Kde to vůbec jsem, ptám se v duchu sám sebe. Na Zemi, na Marsu? Kolik mi ještě dnešní den přinese překvapení. Klekám, abych viděl. Obr zpomalil, je to tlustý asiat. Otáčí se jako věž tygra a jako hlaveň zvedá krátkou dutou hůlku. Zastavil se, míří. Dnes po druhé se mi zastavují srdce i hodinky. Poslední zbytky zapadajícího slunce osvětlují asiatovu tvář. Je slepý. Ano, kouká těsně vedle mě. Kouká tím směrem, co slyšel šramot. Je přede mnou několik metrů. Nadechuje se a šipka letí mým směrem. Prudce si lehám do vývratu. Dostal jsem jí nebo ne. Asi jo, je mi mdlo cítím mravenčení, mávám rukou a prásk! …

Praštil jsem se o noční stolek. Sedím, v ruce mravenčení jak jsem na ní ležel. Budík tiká. Co blbneš, slyším ze tmy. Je půl pátý, otoč se a spi. Dej si víc pod hlavu. A do toho středečního klubu už nechoď! Vstávám jdu k oknu. Je čtvrtek. Skrz ranní mlhu… ne, ne. Raději ne. Slunce vychází. Noc si právě podává ruku s novým dnem. Ještě chvíli mohu rozjímat. Ať to trvá věčně.